Mně se spíše líbí, když stejní nepřátelé mají celou hru fixní obtížnost (a zároveň různou, podle nastavení obtížnosti hry). Jak je tomu třeba u ELEX; na začátku je problém poradit si i s trochu přerostlou žábou. Ruku v ruce s tím ale postup hrou přidává i silnější nepřátelé.

Některé (spíše koridorové) hry to mohou snadno zabezpečit. Ty s otevřeným světem zase nutí hráče zvažovat, kam se - s ohledem na své současné schopnosti - může vydat.

Protože se považuji (u stříleček či akčních her) za docela podprůměrného hráče, vyhovuje mi, když na něco zatím nestačím, "potrénovat" jinde. A až naberu síly a schopnosti, vrátit se tam. Chápu, že jiní to raději jinak a že levelování nepřátel spolu s hráčem vítají.