Když jsem praštil pěstí do zdi, tak mě to na nějakou dobu přešlo. Jo, ještě jsem prorazil takové ty papundeklové interierové dveře. Brácha jiné prokop a rozmlátil několik klávesnic (jednu zlomil). Ale to už je hodně dávno. Od té doby, co jsem začal pracovat s dětma se mi velmi výrazně zvedla hladina trpělivosti. Tam, kdybych se nechal každou blbostí vytočit, tak bych to dítě mohl i zabít a to si člověk dává jinak bacha.

Spíš než vlastní chyby mě štvávalo umělé zvyšování obtížnosti v některých hrách tím, že počítačový protivník má v danou chvíli převahu pro to, že ví o mé situaci víc, než by v danou chvíli měl - ve 3D hře dostanu zásah sotva se objevím z poza rohu, ve strategii mi počítač vyrabuje základnu, o které neměl mít tušení atd.

Dneska hraju tak, že se prostě do takových situací nedostávám. I AI v dnešních hrách je na trochu jiné úrovni a takovými berličkami si nepomáhá. Za ta léta už jsem také leccos pochopil.